FEJETON:
Vždy, když se mne někdo ptal, jak se mám, odpověděl jsem, že velmi dobře, protože to tak opravdu a za všech okolností bylo. Pracoval jsem asi rok či dva s nutností dodržovat pracovní dobu, i když nebylo co na práci. Jinak jsem celý život dělal jen to, co jsem chtěl, včetně profesí, nad kterými by obyčejný člověk uplivl a nikdy by je dělat nechtěl. Pro mne to ale byly moje „univerzity“.
Vlastimil Marek se svými vnoučátky
Vždycky jsem si život a práci užíval a teď, když jsem v důchodu, si to užívám tuplem. Na schodech Novoměstské radnice jsem potkal Alana Vitouše (hudebník a multižánrový umělec – pozn. red.) a jemu, jak jsme se s obvyklým pozdravem míjeli, najednou náhle zajiskřilo v očích a se širokým úsměvem šibalsky zvolal: „Ty už jsi vlastně taky v důchodu, že?“ Oba jsme věděli, že víme, že být důchodcem je i pro toho, kdo je téměř celoživotně na volné noze, něco příjemného navíc: máme se stejně dobře jako dřív (zařídili jsme si to), ale teď nám stát navíc platí
složenky a nevyžaduje žádné daně.
V 70. letech jsem trávil celé hodiny tím, že jsem ve všech pražských antikvariátech pátral po čínské, japonské a indické literatuře. S radostí jsem čítal o tom, jak doba, kdy už mají vnoučata, je pro ně nejlepší částí života. To se mi potvrdilo i při mém pobytu v Japonsku. Už tehdy jsem věděl, že i já si čas důchodu užiju. A je to tady.
Čtěte také: Smrt je můj koníček
Míra vlastní (a především niterné, umělecké, lidské) svobody, kterou jsem si „pěstoval“ v dobách totality, udivila i přátele z USA, Německa či Holandska a někdy i Japonska. Zatímco ostatní stávali fronty na pomeranče, vánoční kapry, stromky a další nedostatkové zboží, tlačili se v metru a tramvajích, já jsem cestoval prázdnými prostředky hromadné dopravy, protože jsem jel opačným směrem. Nakupoval jsem v šest ráno cestou z „práce“, když byly obchody prázdné. A v „práci“ jsem
studoval, cvičil, hrával ping pong, diskutoval s přáteli, četl a jinak pracoval „na sobě“, rozmnožoval své překlady a spisky a materiály Charty atd.
Mívával jsem a mám tak „dovolenou“ celé roky. Takže mne touhy mé ženy po nějaké „dovolené“ udivovaly a překvapovaly. Vždyť ona také po skončení školy, až na jednu výjimku, nechodila do
zaměstnání a mohla si plánovat a prožívat dny jen podle sebe. Naše společné letní či silvestrovské semináře jsme organizovali vždy na jiném krásném místě na horách nebo u rybníků či moře. A práce, tedy to, co nás živilo, se tak stalo naším koníčkem, za který jsme byli placeni.
Čtěte také: Vodní hladina – zrcadlo iluzí i poznání
Nikdy mi nevadilo žít skromně a dražší kvalitu si vychutnat jen občas. Čím jsem ale starší, tím častěji si mohu nevšímat si ceny – dovolit koupit si a vychutnat například
potraviny, které bych si v minulosti nekoupil. Právě proto, že nekouřím, nepiju, nesladím a neřídím. Pro své vnuky a vnučky tak mohu být pohádkovým, na peníze se neohlížejícím dědečkem.
Být důchodcem je totiž nádherné. Vstávám, kdy chci, pomalu a rozkošnicky si u
snídaně přečtu noviny skutečné i internetové, fejetony a blogy píšu třeba ve tři nebo v šest ráno, kdy mi to jde, mám poloviční slevu na lístky na metro a tramvaj, ale i na vlak, jdu na výstavu či do parku nebo si někam zajedu jen, když je krásně, a ne když mi dají „volno“. Vařím si, co chci, kdy chci, opatrně si užívám
vnoučat a dělám opět jen to, co mne baví – a navíc mi stát platí složenky! Radoval jsem se ze života, zvláště od svých pětatřiceti let vždycky. Teď v důchodu se raduji téměř neustále.
Být důchodcem je i v tomto státě a v této době, umí-li si to člověk zařídit a vychutnat, nádherné. Ne že ne.
Zdroj: www.baraka.cz
Autor je alternativní hudebník, publicista, spisovatel a člověk, který se snaží přemýšlet o životě jinak.
Kam dál?
Z deníku nevlastní babičky (25)
S teploměrem k talíři
Zvědavý soused
Masaru Emoto: odhalil tajemství vody
Kyselá prdel
Jak se těšíte na život v důchodu vy? Svěřte se na našem fóru, na facebooku nebo pod článkem.