Podařilo se vám po odchodu dětí z domova s partnerem opět sblížit? Připadá vám tato blízkost příliš křehká? Zkuste vyhledat pomoc manželského poradce – psychologa. Snáze se pak vyrovnáte s tématy, která mohou být ve vašem párovém soužití konfrontační.
Odlišné vidění světa
Mnohokrát je tomu tak, že si nějakou událost přebereme "po svém", vidíme ji "svými brýlemi" a cítíte se pak ublížení, smutní, naštvaní. Tento pocit zůstává a my na jakoukoli připomínku této události opět reagujeme velmi emočně. Když se však dokážeme na stejnou situaci podívat "brýlemi" toho druhého, zjistíme, že stejnou situaci lze vykládat naprosto odlišně a mít z ní naprosto odlišný pocit. Často slýcháme věty typu: "vždyť proč to neudělá tak a tak, tak by to bylo správně, tohle chování nechápu, jak jen může...". Ale když si vyslechnete druhého partnera, začínají jeho stesky v mnoha případech úplně stejně. Každý z nás je jiný a tak vidění světa není univerzální, i když se nám to zdá nepochopitelné.
Témata, která patří k minulosti
Žádný pár se nevyhne tomu, aby si partneři během společného života někdy neublížili. U některých párů jsou to ublížení mírná a přesto mohou ve vzpomínkách být stále živá a emočně nabitá. Jiné páry spolu prožijí úplné katastrofy a karamboly. A ještě jiní mohou tato životní zranění vnímat každý zcela jinak. Při znovuobnovování partnerství je nesmírně důležité, aby se každá komunikace nestočila zpět na starý konflikt (víš tenkrát, když jsi mi... a ty jsi pořád takový...)
Umění vzájemné komunikace:
Naučte se říkat druhému, co cítíte a prožíváte, ale bez obviňování
Terapeutické sezení vám může pomoci naučit se mluvit o tom, co prožíváte a cítíte doma, bez toho, abyste nutně obviňovali partnera. Cítím se hrozně, jako bych doma nemohl vůbec dýchat. Ale už ne "ty mne chceš zcela ovládat". Neříkejte, co druhý dělá nebo co chce s vámi dělat. Když začnete žádat druhého o pomoc a přitom ho začnete obviňovat, nemůže vás dobře poslouchat. Začne se bránit. Vyjádřete svoji nespokojenost, svoji zlost, své zklamání. Partner/ka vás nebude poslouchat, když dodáte, "ty děláš to a to špatně nebo ty jsi špatný nebo ty mi chceš ublížit". Zkuste o něco požádat, aniž byste současně obviňovali. Mluvte o tom, jak prožíváte chování druhého, ne o tom, jaký druhý je. "Zlobí mne, když si po sobě neuklízíš a musím vše dělat já. Mám zlost, když si pro sebe necháváš to nejlepší a nerozdělíš se s vnoučaty."
Vyjednávejte
Při sezení je možné slyšet obě partnerské verze konfliktu, konfrontaci dvou subjektivních pohledů na svět a události, které mohou být stejně oprávněné. Za pomoci terapeuta je možné porozumět verzi partnera, sledovat vše do větší hloubky, zdůvodnit a hledat souvislosti. V mnoha případech dochází k nedorozuměním, protože očekáváme jinou reakci. Například žena si chce postěžovat manželovi na sousedku a muž jí okamžitě navrhuje řešení, jak by se sousedkou měla vycházet a konflikt řešit. Žena však pouze chtěla, aby jí muž sympaticky naslouchal a chápal, jak jí je.
Požadavky je nutné správně formulovat
Často po druhých chceme, aby se k nám chovali jinak. Jenže v mnoha případech to vyjadřujeme tak, že spíše druhému podsouváme, jak to vidíme či čteme jeho myšlenky. Lepší je partnerovi sdělit konkrétně, jak by to, co chcete, bylo pro vás přijatelné.
Špatně: Vůbec tě nezajímá, co dělám.
Dobře: Málokdy se mne zeptáš, co jsem během dne dělala.
Špatně: Snažíš se mne ponížit.
Dobře: Kritizuješ mne před přáteli, jak řídím auto.
Špatně: Jsi tvrdohlavý a nesnášenlivý.
Dobře: Když hovoříme o dětech, nenecháš mne domluvit a trváš na svém.
Terapeutické sezení může kromě identifikace a popsání problémů přinést nápady na jejich řešení. Dohody by měly vzejít z nápadů obou manželů, terapeutem korigované, a měly by být jasné, konkrétní a kontrolovatelné.
Manželská taktika (podle S. Kratochvíla)
Mnoho manželů si po dlouholetém společném soužití určitou taktiku již vytvořilo a mnohokrát je velmi funkční. Jen pro připomenutí obecné zásady, které mohou pomoci, jestliže se během let na ně zapomnělo:
1. Projevovat o partnera zájem – jak o jeho činnosti (zájmy, práci), tak o jeho vlastnosti, slabosti i silné stránky, vidět svět i jeho očima.
2. Nechat partnera hovořit – umění naslouchat, nechat jej mluvit, nezahltit jej svými starostmi, bez ohledu na něj.
3. Umět hovořit o tom, co partnera zajímá. Nemusíme vždy a o všem, ale jestliže projevíme zájem dozvědět se více o něčem, co je nám zcela cizí, ale partnerovi blízké, jistě to potěší.
4. Opatrně s
kritikou. Kritika musí být opatrná, načasovaná, konstruktivní a musí být jednoznačně vyjádřena i sebekritika.
5. Opatrně s příkazy. Je lepší požádat než nařizovat. Komunikace musí být symetrická.
6. Uznávat vlastní chybu.
7. Pochválit, co stojí za pochvalu.
8. Vžít se do situace druhého.
9. Hádat se konstruktivně: popsat problém konkrétně, bez obviňování druhého či usuzování na jeho myšlení a záměry, popsat vlastní pocit, který problém v nás vyvolává. Hledat společně možnosti řešení, opět konkrétně a jasně.
10. Usmívat se.