velikost písma: A +/ A/ A -

Hospic - dům na konci cesty

Autor: Zuzana Ptáčková | komentářů: 0

Neslibují uzdravení, ale dobré umírání. Pro většinu z nás je takové slovní spojení ještě pořád takřka nepřijatelné. Přitom smrt je jediná jistota, která nás všechny čeká. Jde o to, jaká bude. Když už ji nelze odvrátit, můžeme alespoň ovlivnit kvalitu umírání.

Smrt není zlá, jen umírání je těžké
Hospic je zařízení, ze kterého se obvykle nikdo nevrací. Přesto dává naději – na úlevu od bolesti a důstojný konec života, což není málo. Těžce nemocný člověk sem přichází, když byly vyčerpány všechny možnosti léčby.

Hospic nabízí paliativní medicínu ve chvíli, kdy už běžná kurativní medicína nic nezmůže a pacientovi zbývá jen omezený čas. Zajistí, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, ale také, že v posledních chvílích nezůstane sám. Slouží lidem, kteří před sebou mají pár týdnů života. Rozhodně to není ani nadstandardní domov pro seniory nebo léčebna dlouhodobě nemocných, jak se ještě mnozí lidé mylně domnívají.

Zatímco ve většině zemí Evropské unie je hospicová péče rozšířená, u nás máme v tomto směru ještě značné rezervy. Přesto počet hospiců narůstá. Obvykle nabízejí lůžkovou péči, v ideálním případě se zázemím pro rodinné příslušníky nebo přátele. Objevují se však už i hospice, které poskytují péči domácí.

Drž mě za ruku
Jedním z prvních zařízení, které ve snaze zlepšit péči o nevyléčitelně nemocné a umírající začalo nabízet paliativní péči v domácím prostředí, je občanské sdružení Cesta domů.Založili ho Martina Špinková, její muž Štěpán Špinka, doktorka Marie Goldmanová a zdravotní sestra Alžběta Mišoňová. Dnes má tento tým několik desítek lidí včetně psychologů, duchovních, ale také dobrovolníků, kteří pomáhají zdarma a ve svém volném čase.

„Když jsme s domácím hospicem začínali, netušili jsme, zda o něj někdo bude stát. Nebyla jsem si jistá, zda v tomto anonymním světě, kdy se rodina rozpadá, bude o naše služby zájem. Byla jsem překvapená, jak je obrovský,“ říkala v jeho začátcích doktorka Goldmanová. „Lékaři jsou vychováváni k tomu, že jsou bojovníky se smrtí. Že nad ní mají zvítězit a vyrvat pacienta z jejích spárů. Když ne, je to prohra. Ale když smrt vnímám jako prohru, tak buď se pacientovi, který už nemá žádné šance, začnu vyhýbat, nebo si smrt nepřipustím a medicínou ho trápím do konce. Nikdo nás nepřipravoval na to, jak zvládnout péči o člověka, o kterém víme, že umře. Teprve když jsem vyrovnaná s vědomím smrti, a to i své vlastní, jsem schopná si říct: Tak co vlastně je teď pro pacienta nejlepší? A dát mu na vybranou: Jste na tom tak a tak a já vám nabízím tyto možnosti: Mohu vás draze a velmi nepříjemně léčit až do konce, který je stejně neodvratný, anebo můžeme od dalšího léčení upustit a já vám slibuji, že zvládneme bolest a ostatní nepříjemné příznaky a zůstanu s vámi až do konce.“

Strach z neznámého
Rozhodnutím pečovat o umírajícího člověka doma bere na sebe rodina velké břímě. S pomocí odborníků ho však lze unést. Zpočátku stačí zvládnout neznámou situaci, vstřebat skutečnost, že náš milý je na konci cesty, a zpracovat v sobě vlastní bolest. Síla rodiny je neuvěřitelně veliká. Často stačí ji uklidnit, instruovat a potom podpírat. Smrt je něco, co se týká každého z nás, je to neodvratná realita. Přitom mnozí z nás nikdy neviděli mrtvého. Rodina, která se rozhodne mít u sebe nemocného až do konce, mu nejen poslouží, ale sama získá cennou zkušenost. Na tom se shodne většina těch, kteří služeb domácího hospicu využili.

Naše představa o umírání je dnes obvykle zkreslená střílečkami v televizi a anonymitou nemocnice. Jak zemřel? ptají se pozůstalí. Možná to bylo zcela poklidně, ale oni to nevědí a z toho jde strach. Když mohou být v poslední chvíli se svým blízkým, přestanou se smrti bát. Navíc nejsou ochuzeni o vztah, který se ze společně strávených posledních chvil odvíjí.

K tomu se váže jedna vzpomínka doktorky Goldmanové: „Dochovali jsme doma jednu paní, byly u ní dvě dcery a patnáctiletý vnuk. Ten jí pak, když už byla umytá a ustrojená, dal do kapsy svého nejoblíbenějšího plyšáka. Rozloučil se s ní tak, jak uměl. Věděl, že babička umřela a přitom to nebylo děsivé. Viděl, že smrt není něco, co jde úplně mimo nás.“

Cesta domů v současné době nabízí celou škálu služeb. Záleží na tom, jak velkou pomoc blízcí umírajícího člověka potřebují. Někdy se spokojí s radou nebo konzultací po telefonu, jindy potřebují návštěvu lékaře, sestru, psychologa. Domácí hospic kromě toho půjčuje nejrůznější nezbytné zdravotnické pomůcky a vybavení: polohovací lůžka, speciální matrace proti proleženinám, koncentrátory kyslíku či lineární dávkovače léků.

Už pět let také provozuje informační a diskusní webový portál www.umirani.cz, který pomáhá získat potřebné informace, kontakty i poradenskou pomoc.

Cesta domů ale v neposlední řadě vytváří důstojný prostor, ve kterém nejsou smrt a umírání synonymem strachu a utrpení. Jejím mottem je citát polského autora: „Pospěšme milovat lidi, neboť tak rychle odcházejí.“ Je v moci jejich blízkých nenechat je odcházet osaměle.

Kam dál?
Práce z lásky
Pečovatelka nakoupí, zatopí a vymění prasklou žárovku
www.umirani.cz
www.cestadomu.cz
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.