Pomoc potřebným se stala paní Stanislavě Cidrychové celoživotním posláním. Svou profesi vykonává již bezmála dvacet let a v roce 2006 byla oceněna jako Pečovatelka roku.
Jako dívka měla velice blízký vztah s tetou a strýcem, se kterými nějaký čas do konce i bydlela. Byli bezdětní a když zestárli a onemocněli, považovala za samozřejmost se o ně postarat. V té době přišla o své místo kuchařky v dětském domově. Když ji oslovili z Centra sociální a ošetřovatelské pomoci, kde ji znali, zda by nechtěla pracovat jako pečovatelka, váhala jen chvíli. Absolvovala akreditovaný kurz včetně praxe u nemocničního lůžka a vydala se novou cestou.
Láska k lidem
„Pečovatelka musí mít hlavně ráda lidi a musí s nimi umět komunikovat. Je třeba zdůraznit, že pečovatelka není zdravotní sestra. Pomáhám svým klientům s hygienou, připravuji jim snídaně, ohřívám obědy, je-li třeba, tak je i nakrmím. Zařizuji jim na úřadech co potřebují, doprovodím je k lékaři. A pokud jim to jejich zdravotní stav umožňuje, chodím s nimi i na procházky. Je logické, že tak mezi námi vzniká určité pouto. Nejsou jen mými klienty, jsou téměř dalšími členy mé rodiny. Je to ale oboustranné. Já jsem zase tak trochu součástí jejich rodin, pokud nějaké mají. Znám jejich děti i vnoučata, sdílím s nimi jejich osudy, radosti i trápení.“
Paní Stáňa ví, jak je důležité, aby si člověk měl s kým popovídat. A ve stáří a nemoci to platí dvojnásob. Vyslechne vzpomínky na mládí i nějakou tu stížnost na zdraví, její srdce je vždycky otevřené. Někdy tak vzniká mezi ní a klienty silná vazba.
„Jednou jedna babička skoro plakala, když zjistila, že jedu na dovolenou. „Vy jedete na dovolenou, když vás nejvíc potřebuju!“ naříkala. Tak jsem se jí tedy ptala, co tak naléhavého potřebuje. Posmutněla a po chvíli řekla, že vlastně nic. Jen moji přítomnost. Že si potřebuje povídat.“
Samozřejmě, že se přihodí i takové věci, které paní Stáňu zamrzí, ale dokáže si je rozumově vysvětlit. Jinak by to totiž ani nešlo.
Rodina je nejdůležitější
Pro paní Stáňu je nejdůležitější spokojená a šťastná rodina. Naštěstí ta její taková je. Všichni se mají rádi, navštěvují se a žijí jeden pro druhého. Když zrovna není v práci, užívá si své vnučky Helenky.
„Syn je ještě svobodný a máme zatím jen jedno vnouče od dcery Stáni, Helenku. Helenka říká, že nemá jen dvě své babičky, ale že má babiček spoustu. Moji klienti a především klientky se mě na ni často vyptávají. Jeden starý pán neměl žádné vlastní vnouče, ač po něm velmi toužil. A ten se mě na Helenku vyptával úplně každý den.“
Ocenění Pečovatelka roku 2006
Když zjistila, že její zaměstnavatel na přání klientů podal návrh na její ocenění, byla v rozpacích. Neměla dojem, že dělá něco mimořádného, co by zasloužilo nějakou zvláštní pozornost či dokonce ocenění. Ze všech přihlášených z celé republiky byla však nominována do konečné desítky a zvítězila. O jejím vítězství rozhodla porota odborníků na základě nominačních dopisů a pohovorů. Na Novoměstské radnici pak převzala celostátní ocenění. Z vítězství neměla radost jen ona sama. Potěšilo to všechny její spolupracovníky a zvláště paní ředitelku Centra sociální a ošetřovatelské pomoci, pod nímž paní Stáňa pracovala.
„Vážím si toho, jaké jsem tam měla zázemí. Byla jsem půl roku nemocná a ani jednou se nestalo, že bych slyšela nějakou výčitku. Naopak se o můj zdravotní stav všichni zajímali, telefonovali mi. Uvědomila jsem si v tu dobu víc než kdy jindy, jaké mám skvělé pracovní zázemí. A když se o mé zdraví zajímali i někteří „moji“ dědečkové a babičky, to byla pro mě ta nejkrásnější odměna za moji práci.“
Před nedávnem paní Stanislava přešla do pečovatelské služby v místě svého bydliště a i tady má štěstí na výborný kolektiv. A obdivuje energii, kterou někteří z jejich klientů ve svém věku mají. Někteří dokonce cvičí!
Pomocná ruka nejen pro lidi
Kromě své práce, vnučky a velké rodiny má paní Stáňa pejska, kterého si vybrali s manželem v útulku pro opuštěná zvířata.
„Leželi tam v chumlu pejsci a stranou takový malý kříženeček. Jen jsem se otočila, manžel ho vzal do náručí a už nepustil. Jak už to bývá, tihle křížení psi bývají nesmírně chytří a mazaní. Ani ten náš není jiný. Když se někdo ptá na rasu, říkáme se smíchem, že je to Hollywoodský strakáč.“