Dvě třetiny domácností je rádo, když všechny výdaje pokryjí jejich příjmy. Přitom by bylo žádoucí, aby hospodařily s přebytky, které by si ukládaly na pozdější použití. Bez důkladné analýzy příjmů a výdajů to ale není možné.
Většina učebnic a knih o osobních financích se zabývá využitím přebytků v hospodaření rodiny, jejich uložením nebo jiným zhodnocením. Jenže rodin, které běžně hospodaří s takovými přebytky, které má vůbec smysl nějakým způsobem systematicky obhospodařovat, je méně než třicet procent. Zbylá drtivá většina je ráda, když se dostane do situace, které říkáme „vyrovnaný rozpočet“.
Jinými slovy je výborné posuzovat, zda je lepší mít životní pojištění nebo důchodové připojištění, či zda není správný nápad pustit se do investic do akcií, nebo snad dokonce obchodovat s ročními kontrakty na bavlnu na burze v Chicagu. Více lidí ale daleko spíše zkoumá, co přesně si může koupit tento měsíc nebo co bude s jejich hypotékou, pokud manžel přijde o práci.
Úskalí rodinného účetnictví
Odpovědi mohou najít v rodinném účetnictví. Pokud si ho ovšem vedou. Jako každé účetnictví má i to rodinné dva sloupce – příjmy a výdaje. Příjmy povětšinou maximalizujeme z vlastní přirozenosti (Adam Smith kdysi odhalil, že celá ekonomika funguje na pohon lidského sobectví – řezník nám neprodává maso proto, že by ho to těšilo či z entusiasmu, ale protože ho zaplatíme, což mu umožní naplnit jeho potřeby, jeho sobectví). Bohužel maximalizujeme podvědomě i výdaje. Vždyť potřeby mohou růst nekonečně. Pouze výjimečné povahy odolají svodům moderní spotřební společnosti a zbytečným výdajům se ubrání.
Rodinné finance ovšem mají i jiný, nefinanční rozměr. Sociologové přišli již před delší dobou s tezí, že finanční problémy jsou pravým důvodem rozpadu zhruba šedesáti až osmdesáti procent manželství. Tato čísla jsou založena na různých empirických průzkumech. Jinými slovy platí, že kdo si chce udržet manželství v pořádku, měl by z otázky rodinných financí především udělat otázku společnou a opravdu rodinnou. Jinak se ocitá skoro automaticky na cestě k rozvodu.
Čtěte také: Naši „mladí“ se rozvádějí
V poproduktivním věku můžete žít víc než 20 let
Pak je tady ještě jeden pragmatický důvod, proč od začátku produktivního života věnovat čas řízení osobních financí. Před několika desítkami let měl průměrný člověk šanci na pět až sedm roků strávených v penzi. Nyní – i přes zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu - to je již dvanáct až patnáct let. Není vyloučeno, že bychom se mohli dostat až na zhruba dvacet let v tak zvaném „poproduktivním věku“. Pro všechny, ať již jakékoliv penzijní systémy, je to tragická perspektiva – zvláště, když důchodci budou tvořit asi třetinu společnosti, a to již během dvou či tří desítek let.
Věřit nynějším politikům a nynějším správcům různých fondů, že vše „se nějak vyřeší“, je to poslední, co by se dalo doporučit. Jak průběžné, tak i kapitálové mechanismy se zřejmě ukážou samy o sobě jako slabé ve chvíli, kdy se jim postaví podoba moderních společností za dvacet nebo třicet let.
Každý má před sebou jedinou opravdu jistou perspektivu – totiž že když se nyní dostatečně nezajistí, prožije stáří ve strachu z neustále rostoucích nákladů na léky, zdravotnictví, bydlení a všechno ostatní.
Přečtěte si také komentář ministra práce k zamýšleným variantám výpočtu penzí v článku zde.
Šetření a investice – jediný způsob jak se zajistit na stáří
Takže pokud se nyní někdo vůbec ptá, proč by se měl zabývat sestavováním rodinného rozpočtu, šetřením a investováním přebytků, když je přece součástí státního penzijního systému a vláda se vždycky postará, pak je možné odpovědět takto: „Stát se postará pouze o to, aby co nejméně lidí zemřelo mrazem nebo hladem, ale jinak nebude mít sílu vypomáhat těm stovkám tisíc nebo rovnou milionům lidí, kteří své přípravy na důchod fatálně podcenili.“ Přinejmenším v žádném případě nezajistí jejich život na nynější úrovni – ani sociálně, ani fyzicky.
Čtěte také: Za jak dlouho „projíte“ v důchodu své úspory?
Hromadění bohatství tedy ztrácí jakkoliv pejorativní nádech, který snad v posledních třiceti letech „sociálních států“ dostalo, a kdy bylo heslem doby užívat si i za cenu dluhů. Je to jednoduchá matematika, která řeší otázku: O kolik více musíme za svého produktivního života akumulovat kapitálu, když z něj nemáme žít sedm let, jako tomu bylo ještě nedávno, ale třeba dvacet let? Jednoduchá odpověď zní alespoň trojnásobek, jenže to nepočítáme s tím, že čím se dožíváme vyššího věku, tím více nás stojí udržet se při životě.
Čtěte také: Jak se zabezpečit na stáří
Redukce výdajů – nutná změna
Jestliže se však asi dvěma třetinám rodin nedostává takových přebytků v jejich běžném hospodaření, aby mohly dostatečně akumulovat kapitál, a pokud přijmeme tezi, že členové těchto rodin vynakládají maximum energie na vydělání maxima peněz, pak zbývá jediný prostor pro zvýšení míry úspor. Tím prostorem je snížení položek v té části rozpočtu, kde jsou výdaje.
Takže primárním úkolem většiny rodinných rozpočtů je analyzovat jejich výdajovou stránku a podrobit ji tvrdé revizi.
Příště: Taktika a strategie vedení rodinného rozpočtu
Autor článku Luboš Smrčka je daňový poradce a působí na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Zdroj: www.peníze.cz – vše o financích na jednom místě
Kam dál?
Chytrá investice: zlaté mince
Půjčit příbuzným? Jedině s písemnou smlouvou
Spořit vnoučkům není povinnost!
Úspory na běžném účtu? Ostuda českých šedesátníků!
Jak to vypadá s vaším rodinným rozpočtem? Hospodaříte každý měsíc pravidelně s přebytkem, nebo máte problém udržet vyrovnanou bilanci? Diskutujte na toto téma s ostatními čtenáři pod článkem nebo zde.