Můj děda žije kousek za městem. Má velkou zahradu blízko Labe. Je vášnivý chovatel, kromě drůbeže, králíků a holubů chová také spanilou kozu. Jmenuje se Luna (to podle lysinky na čele, která připomíná měsíc) a je opravdu pohledná. Nejeden kozel by se za ní otočil!
Jednou dědu napadlo, že by jí mohl dopřát milence. Na inzerát našel toho pravého (jmenoval se příhodně – Blažej) a brzy se s Lunou chystal na výlet. Potíž byla v tom, že Blažej bydlel ve vedlejší vesnici pět kilometrů od nás. Protože Luna odmítala vlézt do auta, napadlo mě jiné řešení.
„No tak na ty námluvy pojedeme lodí!“ řekl jsem nadšeně dědovi.
„V té vísce přece zastavuje výletní parník!“ Děda se chvilku ošíval, můj nápad se mu moc nelíbil. Když jsem mu ale zalichotil, že bude vypadat jako Gándhí, který se svou kozou cestoval i letadlem, nakonec svolil.
Koza na parníku
Na parníku Arnošt jsme způsobili velké pozdvižení. Nebylo jasné, jestli nás s Lunou vůbec vezmou na palubu. Po poradě s kapitánem jsme se ale směli nalodit. Za Lunu jsme však zaplatili jízdné jak za dospělou ženskou, rovných sto korun. Usadili jsme se na terase, kozu pěkně na špagátě. Když se loď odpíchla od břehu, slova se ujal řečník, který byl zároveň i plavčíkem.
„Vítám vás, milí pasažéři, na výletním parníku Arnošt a přeji vám ničím nerušenou plavbu,“ řekl do mikrofonu. Potom vtipně dodal:
„Pokud by se náhodou přihodilo, že naše loď by klesla ke dnu a nedoplula svého cíle, ujišťuji vás, že všem neprodleně vrátíme jízdné!“ Hrstka lidí se zasmála a pak už
motory zabraly naplno.
Umí koza plavat?
Luna se během cesty chovala vzorně.
Hlavu měla prostrčenou mezi zábradlím a udiveně civěla do vody a na břehy. Tohle ještě neviděla. Občas si ode mě vzala mrkev, které jsem měl plné
kapsy. Když už jsme se blížili k naší zastávce a chystali se vystoupit, pustil jsem špagát a sehnul se pro batoh. V tu chvíli parník zatroubil. A zatroubil tak mocně, že se Luna strašlivě lekla. Vydala přidušený sten, vymrštila se a najednou – přepadla přes palubu! Skočila rovnýma nohama do Labe, kde se zoufale pokoušela plavat. Chvíli byla nahoře, chvíli zase dole. O dědu se rázem pokoušel infarkt, na lodi zavládla panika.
„Zachovejte klid, prosím. Pokusím se tu kozu zachránit!“ zakřičel plavčík a nechal se na člunu spustit dolů. Se zatajeným
dechem jsme sledovali jeho počínání. Přivesloval k Luně a snažil se ji zachytit. Nešlo to. Zmítala sebou, pokaždé mu vyklouzla. Nakonec se mu podařilo chytit její nožku, kolem které omotal smyčku lana. Pak zabral do vesel a ztěžka se přibližoval ke břehu. Tam už jsme čekali my s
dědou. Jakmile vyplašená Luna stanula na souši, oba jsme ji něžně objali. Naštěstí byla v pořádku, neutrpěla žádné
zranění. Kajícně jsme se jí omluvili, chvilku ji nechali napást a potom jsme dál pokračovali
pěšky.
Zachráněné námluvy
Námluvy tehdy dopadly dobře, oba
milenci v sobě našli zalíbení. Zpátky už jsme se vraceli po svých. Luna brzy porodila kůzlata. I když jsme lodí Arnošt do svého cíle nedojeli, ani ve snu by nás nenapadlo vymáhat nazpátek jízdné. Byli jsme totiž rádi, že jsme cestu ve
zdraví přežili.
Kam dál?
Holanďanky a já
Holanďanky u nás doma
Jak se můj otec zamiloval do zahrady
Posílejte nám svoje příběhy, v nichž sehrála zvířata hlavní úlohu na adresu [email protected]. Vybrané příspěvky zveřejníme a autorům pošleme malý dárek. Nebo se zapojte do diskuze ve fóru.