Existuje mnoho známých případů, kdy pes vyniká téměř neuvěřitelnými schopnostmi. Dokáže se postarat o nevidomé, statečně zadržet zločince nebo předvádět závratné kousky v cirkusové manéži. Nic z toho náš jezevčík Bohouš neuměl. Jemu totiž učarovalo něco docela jiného – mobily.
Sotvaže jsem si ho jako tříměsíční štěně donesla domů, rozkoukal se po bytě a už se sápal po mém telefonu. Měla jsem ho položený na nízkém konferenčním stolku, a tak se brzy ocitl v Bohoušově tlamičce. Ožužlal a oslintal mi ho tenkrát s takovou láskou a zanícením, jako by se snažil dovolat své mamince. No, nadšená jsem z toho dvakrát nebyla. Vyhubovala jsem mu, že můj mobil není žádná kost, aby mi ji okusoval, že je to hodně drahý přístroj, který si od něj nenechám zničit. Moje kázání se však minulo účinkem. Jakmile mě totiž Bohouš uviděl poprvé telefonovat, jeho vášeň ještě vzrostla. Od té chvíle byl pro něj mobil nejmilejší hračkou, bez níž nesvedl žít. Jak jen se mu naskytla vhodná příležitost, ukradl mi ho a uháněl s ním rovnou do svého pelechu. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem mu musela koupit dětskou imitaci, aby měl přístroj svůj. Teprve potom jeho krádeže pominuly a u nás doma zavládl klid.
Jednou jsme spolu byli na dlouhé vycházce podél Labe, kde jsme se rozpustile honili a vůbec vyváděli psí kusy. Když jsme pak unavení přišli domů, s hrůzou jsem zjistila, že jsem někde vytrousila mobil, který mě přišel skoro na tři tisíce. Zhluboka jsem si povzdechla a začala se zase obouvat.
„Nedá se svítit, Bohouši, musíme zpátky k Labi. Něco moc důležitého jsme tam ztratili,“ řekla jsem otrávenému jezevčíkovi a nasadila mu obojek. Evidentně se mu nikam nechtělo, ale nakonec se mému rozhodnutí podvolil.
Šli jsme loudavým krokem po vlastních stopách, šli jsme už půldruhé hodiny. Já jsem očima courala po zemi, prohledávala jsem každičký centimetr půdy, marně. Když už se pomalu šeřilo a já přestávala vidět, upřela jsem svůj zkroušený pohled na Bohouše a řekla mu:
„Bohoušku, nevzpomínáš si náhodou, kde mi mohl vypadnout? Víš, ten překrásný mobil, co sis o něm tenkrát myslel, že je kost…“ Jakmile jsem dořekla slovo mobil, Bohouš nastražil uši, krátce zavětřil a sklopil čumák k zemi. Potom se rychlými kmitavými krůčky vydal po stopě. Se zatajeným dechem jsem ho následovala a po pěti minutách indiánské chůze jsme stanuli u cíle. Můj psík se najednou zarazil, napřímil svou útlou hruď a vítězoslavně zaštěkal. Přiběhla jsem k němu a očima zapátrala kolem krtince, nad nímž se hrdinně tyčil. A opravdu! Napůl zamáčknutý v hlíně tam ležel můj telefon! Radostí jsem skoro vykřikla. Pak jsem ho sebrala, očistila od bláta a přesvědčila se, že je v pořádku. Nic mu nechybělo, byl plně funkční. Vzala jsem tedy Bohouše do náručí a vlepila mu vděčnou pusu.
„Díky, kamaráde, moc jsi mi pomohl! Za odměnu teď spolu půjdeme do řeznictví a já ti koupím věnec buřtů! Souhlasíš?“ Bohouš se zatvářil jako zkušený detektiv a svým pohledem mi suverénně říkal:
„Ále, nech to bejt, holka… Zas tak těžký to pro mě nebylo…“ Doma si ale všechno rozmyslel a po špekáčcích se jenom zaprášilo.
Nejpodivuhodnější na tom bylo, že jeho schopnost vystopovat nezvěstný mobil se netýkala jen telefonu mého. Když moje známá pár dnů nato ztratila svůj přístroj, který byl vybitý a nedal se prozvonit, nastoupili jsme s Bohoušem jako sehraný tým na inkriminované místo a já jsem zavelela:
„Mobil, Bohoušku, mobil! Kdepak asi je, co myslíš? Hledej!!!“ A do pěti minut už kamarádka svírala v ruce to, co postrádala a po čem se údajně „slehla zem“. A protože i ona psího detektiva bohatě odměnila, Bohoušovi začalo docházet, že stopování mobilů je docela dobrý džob. Začal se proto na ně specializovat a brzy se ve svém oboru stal nepřekonatelným mistrem. Aniž bych ho k tomu sebemíň ponoukala, sám od sebe mi jich během našich vycházek přinesl už pět. Uzavřeli jsme tedy spolu takovou smlouvu: nalezený telefon vždycky vrátíme jeho majiteli a odměnu, kterou za to dostaneme, si rozdělíme na půl. Bohouš si od té doby žije jak na zámku a ani já se nemám špatně. Mít psa, který něco umí, není zkrátka k zahození…
Kam dál?
Vodicí pes a nevidomý musí být sehraná dvojka
Pejska, kočičku nebo třeba leguána?
Čivava je milý a nenáročný společník
Mobilní telefony pro seniory
Jízdné by nám asi nevrátili...