velikost písma: A +/ A/ A -

Nový film Ondřeje Trojana mapuje naše mládí. Sladce i trpce

Autor: Zuzana Ptáčková | komentářů: 0

Občanský průkaz. Tak se jmenuje film Ondřeje Trojana, který měl premiéru 21. října. Vznikl na motivy stejnojmenného románu Petra Šabacha podle scénáře Petra Jarchovského. Hořká komedie sleduje osudy čtveřice dospívajících mladíků od chvíle, kdy v patnácti dostanou občanský průkaz až do doby, kdy se v osmnácti snaží vyhnout vojně a získat modrou knížku.

Panuje atmosféra normalizace, kdy bigbít a dlouhé vlasy představovaly revoltu proti husákovskému socialismu i proti konformismu rodičů. A kdy se osobní postoj vyjadřoval třeba natrženou patnáctou stránkou v občance. Vzpomínáte?

Až se vypravíte do kina na Občanský průkaz, budete mít možná pocit, že se ohlížíte za vlastním životem. Čtveřice hrdinů, okolo jejichž občanských průkazů se příběh točí, je totiž ročník 1959. Chvílemi člověka přemohou vzpomínky až sladkobolné, chvílemi mrazení v zádech. A uvědomí si, jak snadno zapomínáme na chvíle, které se nám na filmovém plátně najednou jeví jako důvěrně známé.

První lásky, nové, nadlidskými silami získané elpíčko, jehož obal voněl až omamně, rifle z Tuzexu, pospolitost nad půllitrem piva v malostranské hospodě. Ale také bezbřehá buzerace, všudypřítomný strach a nejistota, jestli mezi námi nesedí fízl.

Štáb složený z pamětníků
Do hlavních rolí Petra, Aleše, Popelky a Míti obsadil Ondřej Trojan neherce, které vybral v castingu na středních školách. Kvůli maximální autentičnosti natáčel film chronologicky na čtyři etapy a v různých ročních obdobích. Celé pak trvalo déle než rok. Potřeboval totiž, aby kluci fyzicky i mentálně dospěli tak, jak jim předepisuje scénář. Se stejnou důkladností vybíral exteriéry, kostýmy i zařízení bytů včetně těch nejmenších detailů. „Schválně jsem sestavil štáb z lidí, kterým je nad čtyřicet, takže si tu dobu pamatují. Pro všechny to byla práce radostná, plná vzpomínek na vlastní mládí. Mnozí dokonce přinesli různé rekvizity z domova,“ říká režisér.

Totalita posunutá v čase
Petr Jarchovský při psaní scénáře nejprve původní Šabachův román „zeštíhlel“ do formátu novely a děj soustředil do poloviny sedmdesátých let. „Petr Šabach nezištně umožňuje zcela volné autorské nakládání s materiálem, který vytvořil. Občanský průkaz z předlohy vychází velmi volně. Zatímco kniha zachycuje život Šabachova alter ega od základní školy po současnost, film si vybírá pouze krátký časový úsek důležitý pro dospívání čtyř hlavních hrdinů. Využil jsem tedy ty motivy z předlohy, které vzhledem k vymezení použít šly a pro některé události jsem nalezl nové místo v jiném čase. Například zásah policie a lidových milicí při demonstracích na Václavském náměstí v létě 1969 jsem zaměnil za rekonstrukci zásahu policie a státní bezpečnosti během koncertu Plastic People of the Universe v Rudolfově v polovině sedmdesátých let,“ říká scenárista.

Krimplen a krepsilon
Práci na filmu si dokonale užila kostýmní výtvarnice Katarína Bieliková. „V době, kdy se děj filmu odehrává, mi bylo osm až dvanáct let, takže jsem se tak trochu vrátila do doby svého dětství. Ve vzpomínkách se mi vynořily krepsilonové punčocháče, pořád zelektrizované vlasy, jak jsem přes hlavu natahovala něco z polyesteru, žluté krimplenové zvonáče a nenaplněná touha po „pravých riflích“. Vzpomínám si taky, že jsem do školy nosila halenku z počesaného silonu a diolenovou sukni. Tyhle osobní zkušenosti jsem se snažila přenést do návrhů kostýmů,“ říká s úsměvem.

Většina oblečení, které mají herci na sobě, jsou originální kusy ze skříní jejího příbuzenstva nebo od lidí, kteří na přípravě spolupracovali. „Postupem času, dávno, než jsem tušila, že budu na Občanském průkazu dělat, jsem nashromáždila různé věci z bazarů. Oblečení z té doby je fascinující svou obludností, barevností a dnes už zapomenutými materiály nebo odlišným pojetím krásna. Ta doba ale měla i svá pozitiva. Třeba v tom, že sice z nedostatku, ale v každé rodině se šilo, pletlo, háčkovalo a člověk tak mohl mít naprosto originální oblečení. Pamatuju dost lidí, kteří měli svůj osobitý a vlastnoručně vytvořený styl. Taky se tehdy zachovávala jistá svátečnost oblečení: něco bylo na doma, něco do práce, něco na svátek. To dnes, zdá se mi, mizí. Bohužel byla to i doba domácích vytahaných tepláků, šatů děděných po generace a neuvěřitelného nevkusu.“

Film Občanský průkaz sice svádí k nostalgii, ale k selance má daleko. Skoro fyzickou nevolnost pocítí pamětník při scéně, kdy rodina přejíždí hranice a musí projít celní kontrolou. To jsou okamžiky, které mladí představitelé hlavních hrdinů nemohli pochopit.
Ať už na léta sedmdesátá vzpomínáte jakkoliv, vězte, že Občanský průkaz stojí za vidění. Ať už ho budete vnímat jako déjà vu nebo varovně vztyčený prst pro ty, kteří rouhavě volají po časech minulých.

Kam dál?
S Andělem na horách v roce 2010?
Dovolená na Rabyni dříve a dnes
Galerie Art Deco v Michalské ulici
Vraťte se do mládí – v tanečních!

Viděli jste už Občanský průkaz? Sdělte své hodnocení i pocity z filmu ostatním čtenářům v diskusi pod článkem nebo na fóru. Vnímáte snímek jako nostalgický výlet do minulosti, varovné poselství, nebo komedii o rebelii teenagerů proti všemu a všem v době normalizace?
 
 

Diskuze

Možnost přidání příspěvku k článku mají jen registrovaní uživatelé. Registrovat se můžete ZDE. Pokud jste již registrovaný(á) uživatel(ka), nezapomeňte se prosím přihlásit.