TÉMA TÝDNE:
Jak vnímají návrat do rodného hnízda dospělé děti a jejich rodiče jsme si povídali s PhDr. Jitkou Douchovou, specialistkou na partnerské a rodinné vztahy.
Paní doktorko, je návrat těžší pro rodiče nebo pro vracející se dítě?
Psychicky je to rozhodně náročnější pro vracející se dítě, zejména pokud je návrat důsledkem nějaké životní prohry nebo ztráty. Pak je to návrat zpět i v rámci životní křivky. Velmi časté to bývá v případě partnerského rozchodu nebo rozvodu. Návrat domů je vnímán jako regrese, cesta v životě nazpět, zároveň je to ale provozní nutnost, nemá-li zatím „dítě“ jiné útočiště. K tomu všemu se druží bolest a
smutek ze ztráty vztahu.Rozhodně to ale neznamená, že pro rodiče je to jednoduché. Je to provozní diskomfort i pro ně. Většinou mají již byt disponován jinak než v době, kdy tam žila kompletní rodina. I oni si zvykli žít po svém a mít více svého prostoru. Přesto podpora dětí do rodičovského repertoáru patří, takže vnímání a
psychické vyhodnocení celé situace je rozdílné. Zároveň to ale může přinášet pozitiva – pokud původní rodina dobře funguje, panuje tam celková vřelost a vzájemnost, může to znamenat i velkou podporu, může tam člověk nabrat síly a
zregenerovat se.
Co mohou obě strany očekávat?
Měly by očekávat, že to může být náročnější, než se sžijí, a mohou nastávat kolizní situace, i když se jedná o rodiče a děti. V každém případě oboustranné omezení v životním prostoru a ztrátu
svobody.
Možnost vzniku konfliktních situací při dennodenním společném životě – když lidé již nejsou zvyklí na dvougenerační soužití a dříve se jen navštěvovali při příjemných chvílích, pak životní styl každé z generací může být vnímán jako rozdílný a jako problém. K tomu patří částečná ztráta osobní svobody,
ztráta soukromí.
Děti mohou očekávat zásahy do svého soukromí radami, mentorováním, přílišnou péčí, na niž nebyly zvyklé. Rozhodně to lze spíš očekávat od matky, pro niž je to svým způsobem také návrat do minulosti.
Úvodní článek k tématu čtěte zde.
Jsou nutná pravidla?
Ano, obě strany by měly vše od samého počátku dobře probrat – jaká jsou očekávání v rámci společného soužití, měla by být nastavena pravidla, a to docela konkrétně (týká se to i na první pohled detailních záležitostí, jako je např. zvaní návštěv, poslech hudby a sledování televize, úklid,
vaření, používání sociálního zařízení, atd.
Jaký je rozdíl v přístupu matky a otce k vracejícímu se dítěti?
Mateřský přístup je více pečující, otcovský více kolegiálně-partnerský. Záleží ale na pohlaví rodiče a dítěte – otec vůči dceři může být velmi ochranitelský, zvlášť, když má pocit, že jí bylo ublíženo. Někdy může v rámci ochranitelství až příliš narušovat soukromé psychické teritorium dcery a zasahovat do věcí, v nichž by ji měl jako dospělou nechat sám (pokud není požádán). Mám na mysli např. jeho možné
kontakty s expartnerem dcery apod. Matka může s dcerou také mj.rivalizovat. O syna bude mít tendence pečovat více (provozně) a bez řečí.
Matky jsou dcerám často velkou oporou, až se mohou ocitnout v roli
partnera. Pomáhá nejen své dceři, ale především hodně i sama sobě – cítí se užitečná, nalézá
smysl života. Ale je to kontraproduktivní pro obě dvě – pro možnost jejich dalšího osobnostního i partnerského vývoje. Měly by si to včas uvědomit, aby mohly po nějaké době opět žít své vlastní životy.
Čtěte také: Jak získat zpět ztracené sebevědomí
Jak prožívají návrat ženy/dcery a jak muži/synové?
Pro ženy to může být těžší v tom, že přicházejí o vládu nad svou vlastní domácností, musí se přizpůsobit tomu, jak je to doma. Pro ženy bývá spíše typické, že vnímají svou domácnost jako něco hodně důležitého, jako svůj
přístav, zázemí. A najednou se mají vracet tam, kde je to jinak, kde je např. jiný systém v uklízení, je tam jedna plotna, o niž se musí dělit, atd. Žena, která žila sama, nebo se svou vlastní
rodinou, je zvyklá být svou paní. O to vše přichází.
Pro muže není
domov tak důležitý, je to pro něj při návratu spíše azyl a útočiště, ale neprožívá to tak senzitivně jako žena.
Ale samozřejmě nelze nic zevšeobecňovat. Hodně záleží i na vztazích s rodiči. Pokud jsou a vždy byly velmi dobré, mají k sobě vzájemně
respekt a úctu, je to úplně něco jiného, než když vzájemné vztahy drhnou a drhly již v dětství, neřku-li, když jsou antagonistické.
Může se to negativně projevit na dosud dobře fungujícím vztahu?
Pokud byly nějaké problémy ve
vztazích již dříve, musí všichni hodně opatrně našlapovat. Když spolu obě strany vždy uměly komunikovat a domlouvat se, měly by to dokázat i nyní. Důležité je jednat na úrovni dospělých a nenechat se svést modelem rodič –
dítě. K tomu je ale zapotřebí umět držet si
hranice, být za sebe zodpovědný.
Jak taktně postrčit potomka, aby se opět postavil na vlastní nohy?
Neposkytovat maximální servis, jednat na úrovni
dospělých jedinců, kteří si mohou pomáhat, když je to třeba (v tom spočívá hodnota rodiny a rodinných pevných vazeb) a stanovit si jasný termín s
vědomím, že se jedná o dočasné provizorium, protože dospělý člověk by měl žít přece jen ve svém.
Kam dál?
Otakar Motejl: Stáří není nemoc ani zásluha
Co si dáte, chásko? Aneb středověk na vlastní kůži
Sviťte šetrně – úsporně a ekologicky
10 rad jak se zodpovědně zadlužit
Můj život s „ereskou“
Ortorexie – posedlost zdravým životním stylem
Zažili jste jako rodiče na vlastní kůži situaci, že se dospělé dítě vrátilo zpět domů? Jaká byla vaše reakce? Jak dlouho trvalo vašemu potomkovi, než se znovu "osamostatnil"? Jak vaše soužití na druhý pokus probíhalo? Napište nám svoje zkušenosti do diskuzního fóra a podělte se o ně s ostatními čtenáři.