Jak jste si možná posledně všimli, rozklíčovat naše příbuzenské vztahy v rodině není tak úplně jednoduché. A bude hůř…
Moje nejbližší vnoučata – to znamená pokrevní vnoučci mého muže – byla zase po čase o víkendu u nás. 
S Adámkem už se dá vést konstruktivní
diskuse. Je to malý mudrlant, nekonečně zvídavý a taky přemýšlivý. Před jeho otázkami nikdo neuteče. Večerní čtení Křemílka a Vochomůrky na dobrou
noc je mojí doménou, a proto jsem šťastná, že mi to děti, zahrnované všemi dostupnými technickými vymoženostmi, ještě vůbec dovolí. Naštěstí mám rezervu. Dva malé vděčné poluchače v
Brně, ten nejmenší zatím ještě posluchačského věku nedosáhl a někteří se dokonce ještě ani nenarodili…
„Babi, našemu tatínkovi jsi taky četla pohádky, když byl malej?“ začne Adam, aby oddálil příkaz k zhasnutí světla a nočnímu klidu.
Čtěte také HANA ŠVEJNOHOVÁ: Z deníku nevlastní babičky (1)
„Ne, já jsem četla jen strejdovi Martinovi. Vašemu tatínkovi určitě četla pohádky jeho maminka, babička Jitka. Já jsem si vzala dědu Honzu za muže až mnohem později, když už byl váš
tatínek velký. Já jsem vlastně jeho macecha,“ odpovídám pravdivě.
„Takže ty nejsi naše opravdová babička?“ vyděsí se Linda.
„To víš, že jsem, ale nevlastní. Máte prostě o babičku víc! Ale mám vás ráda jako vlastní…“
„A co je to
vlastní?“ nedá pokoj Linda.
„Podívej se, váš tatínek se narodil babičce Jitce, proto je vlastní. Ale třeba teta Klárka z Brna je nevlastní, protože se narodila jiné mamince a já jsem se o ni nějaký čas starala, když byla malá. A mám ji taky ráda, jako kdyby byla moje vlastní. I její chlapečky, Filípka a malého Adámka – to jsou moji
vnoučci stejně jako vy. Mně se narodil jen strejda Martin, ale ten zatím s tetou Simonkou žádné děti nemá, tak mám vás. Někdy je to mezi dospělými trošku složité... Ale to všechno pochopíte, až budete starší,“ snažím se zakončit
debatu. Adam chce však zjevně pokračovat: „Já to chápu babi, ale Linda asi ne.“
„To není pravda, já to taky chápu!“ brání se Linda. „My jsme se narodili naší mamince, takže jsme vlastní, žejo babi?“
„Ano, přesně tak. A buďte rádi, protože některé děti maminku nemají.
„Ale to přece nejde, každej musí mít maminku!“ rozohní se Adam.
„Máš pravdu, Adámku, každý člověk se narodí nějaké mamince. Ale někdy se stane, že se ta maminka nemůže o děťátko postarat…“
„Jak to?“ skočí mi do řeči Linda.
„No… třeba je
nemocná a to její dítě si pak vezme k sobě jiná maminka, které se žádné miminko nenarodilo. A někteří rodiče si takové opuštěné děti vezmou i ke svým dětem, aby měly taky domov a brášky a sestřičky. Potom je z nich veliká rodina a je úplně jedno, kdo je vlastní a kdo nevlastní, hlavně že se mají všichni rádi. Ale o tom vám povím jindy, teď už dobrou noc!“
„Babi, tys říkala, že jseš tatínkova macecha. Ale ty přece nejseš zlá...“ pokračuje Adam bez náznaku únavy.
„Copak musí být macecha vždycky
zlá? I nevlastní maminka může být hodná, jak vidíš. Zlé macechy zůstaly už jen v
pohádkách – a ráno mi povíte, jestli jste si na nějakou vzpomněli, ano?“
Rozhovor to byl jistě smysluplný a věcný, ale doba značně pokročilá, tudíž jsem další úvahy musela rázně utnout. A dělám to i teď.
Tak zase příští pátek…
Mimochodem – na kterou pohádkovou macechu byste si vzpomněli vy?
Hana Švejnohová byla původně herečkou, znali ji zejména diváci ve Zlíně a v Brně. Objevila se i v několika filmech (například Dneska přišel nový kluk) Od roku 1992 je populární zejména jako rozhlasová a televizní moderátorka. (např. ČT, Dámský klub F1) .Píše i pro společenský měsíčník Xantypa,v této době se po deseti letech odmlky vrátila k rozhlasové práci. Posluchači ji mohou slyšet od 5.února každou sobotu dopoledne v 10,00 hodin na stanici ČRo2 v autorském pořadu „Nezatloukat aneb My dva a čas“, což je hodinka se zajímavými hosty na téma vztahů manželských i nemanželských..
Patří Hanka mezi vaše oblíbené osobnosti? Chcete se s ní podělit o vaše babičkovské zkušenosti? Napíšte o tom do našeho diskusního fóra nebo do diskuze pod tímto článkem.
Kam dál:
Gabriela Vránová: poetická tvář parkinsoniků
Stále rád tvořím
První český národní cirkus Joo
Z prodavačky uznávanou malířkou
Otakar Motejl -stáří není nemoc ani zásluha