V únoru oslavila své pětatřicáté narozeniny Kotva, svého času nejmodernější a také největší obchodní dům u nás. Z jejích „duchovních rodičů“ dnes žije už jenom Věra Machoninová, která je starší o čtyřicet sedm let.
Budova, která vyplnila proluku v severním rohu náměstí Republiky v Praze, patří dodnes k nejzajímavějším stavbám sedmdesátých let minulého století. Vzdušná sklobetonová konstrukce je navíc jednou z posledních výjimečných realizací české architektury konce šedesátých let. Architekti Věra a Vladimír Machoninovi budovu poskládali ze samonosných šestiúhelníkových segmentů. Kromě vizuálního efektu tak dosáhli velké prodejní plochy na poměrně malé parcele. Základy stavby se začaly kopat v roce 1972 a zahrnovaly tehdy naprostou novinku – podzemní garáže.
V dobách největší slávy navštěvovalo Kotvu až sedmdesát tisíc lidí denně.
„V šedesátých letech byl v Praze jediný obchodní dům, Bílá labuť. Jenomže tam už byl takový nával, že to bylo neudržitelné. Proto vláda rozhodla, že se postaví další dva. Máj a Kotva. Tak jsme se zúčastnili soutěže. Bylo to doslova na poslední chvíli. Podmínkou totiž bylo členství ve Svazu architektů a ten byl v roce 1970 těsně před rozpuštěním. Stihli jsme to jen tak tak. Do nového, prokádrovaného svazu, už nás nevzali. A všechno, co přišlo potom, pro nás bylo tabu,“ vzpomíná architektka Věra Machoninová.
Kotva ale ještě stačila vzniknout. Jak tehdy reagovala média na tak moderní stavbu?
V té době už jsme byli na černé listině, bylo zakázáno publikovat naše práce a dokonce se o nich i kdekoliv zmiňovat. Takže Kotvě se nevěnovaly ani noviny ani časopisy. O nás nikde nebyla ani zmínka, dokonce nás nepozvali ani na kolaudaci.
Cítili jste jako satisfakci, že se postavil obchodní dům podle vašeho návrhu v době, kdy jste nesměli pracovat?
Pro nás bylo dobré alespoň to, že jsme směli vykonávat autorský dozor. A nejen na Kotvě, také v Berlíně, kde se tehdy podle našeho návrhu stavěla budova československého zastupitelství v NDR.
Kotvu stavěla švédská firma. To bylo něco neobvyklého. Lidé si z toho dokonce vyvodili, že se tu bude prodávat švédské zboží...
To byl dozvuk šedesátých let. O něco později už by to nebylo možné. Zadání postavit Kotvu dostala švédská stavební společnost SIAB. A my jsme ještě ve Stockholmu dodělávali prováděcí projekt. Kreslila jsem tam všechny důležité detaily včetně fasády, aby to opravdu dopadlo.
O Kotvě se v souvislosti s jejím nedávným výročím teď hodně mluvilo. Ale vy jste také podepsána třeba pod karlovarským Thermalem nebo pražským Domem bytové kultury. Která vaše stavba je vám nejbližší?
Možná už to vidím zkresleně, ale silný vztah mám k Domu bytové kultury. Je velká škoda, že ho takhle zničili. Původně měl pět nadzemních podlaží. Investor, který dům rekonstruoval, dvěma podlažím úplně předělal fasádu. Vystrčili ji kompletně ven, ten dům už teď vlastně tvoří jenom tři horní patra, což je absurdní. Zkažený je i interiér. Do něj se nemělo zasahovat, aby zůstala zachována jeho integrita. Protože architektura šedesátých let je charakteristická tím, že se interiér prolíná do exteriéru a naopak. Když se tohle naruší, ztratí stavba duši.
Jak se to může stát? Copak architekt nemá možnost do rekonstrukce mluvit? Co autorská práva?
To je právě na tom to smutné. Když začala rekonstrukce DBK, šla jsem na odbor výstavby Prahy 4 s tím, že ta budova je ohrožena. Že ji investor rekonstruuje necitlivě a nevidí nic jiného, než velikost prodejních ploch a peníze, za které je pronajme. Že se k ní nechová s ohledem na její kulturní hodnotu. A tam mi řekli, že autorská práva jsou moje věc. Úřad prý nezajímají a s investorem si to musím vyřídit sama. Takový přístup mě tehdy úplně zdrtil. Vůbec jsem tomu nerozuměla. S požehnáním úřadu, který mu dal stavební povolení na všechno, o co si požádal, si pak mohl investor dělat, co chtěl.
Co se dá v takové situaci dělat? Podat žalobu?
Ano. Jedině ho zažalovat. Jenomže problém byl v tom, že aby soud předběžným rozhodnutím zastavil práce, které už se rozjížděly, musela bych složit padesátitisícovou kauci. A já tolik peněz neměla.
Navrhovali jste i vilu na Hřebenkách, kde bydlíte.
Ano. Tu jsme také nakreslili v šedesátých letech a s obrovským nadšením. Náhodou jsme tehdy získali jedinečnou parcelu s nádherným výhledem na Prahu a horizont za ní. Ovšem stavba samotná vznikala tak trochu svépomocí. Vždycky se postavil kousíček a zase se čekalo, až bude na další kousek. Takže jsme ji stavěli deset let.
Vaši úspěšnou kariéru z konce šedesátých let přerušila normalizace let sedmdesátých. Jak se dneska za tím vším ohlížíte?
Normalizace byla tvrdá. A dlouhá. Když v osmašedesátém přijely ruské tanky, nevěřila jsem, že to bude na tak dlouho. Za normalizace jsme sice nemohli tvořit, ale byli jsme pořád zaměstnanci projektového ústavu, takže jsme pracovali na různých studiích. A hlavně jsme na svých stavbách, kterých byla řada rozestavěných, dělali dozor. Naštěstí to nebylo tak, že jsme museli zahodit tužku a jít dělat něco úplně jiného. Ale ta atmosféra byla šílená.
Jak se vám začínalo znovu po revoluci a ve svobodné zemi?
Pro nás přišla revoluce trochu pozdě. Můj muž umřel v roce 1990. Protože jsme za normalizace neměli svůj ateliér, založila jsem pak architektonickou kancelář. To trvalo nějakou chvilku. Jenže za normalizace jsme ztratili kontakt s investory a já musela začít od nuly. Shánět zakázky nebylo snadné. Hlavně už jsem neměla tu energii. Pro mě opravdu přišla revoluce pozdě.
Jak vnímáte dnešní dobu, kdy zase často v architektuře hrají hlavní roli tlaky developerů a váha peněz?
To je smutné, když pomyslíte, že architektura vytváří prostředí, ve kterém se pohybujete. Kulturní hodnotu, na které závisí kvalita života a ta se kvůli penězům zkazí. Když jsem se v devadesátých letech účastnila několika soutěží, pochopila jsem, že v Praze je skoro nemožné získat zakázku. Výsledky soutěže vždycky ovlivňovaly různé vlivy, tlaky a jiné okolnosti, takže třeba vyhrál autor, jehož návrh určitě nebyl nejlepší. A potvrdilo se to, když se jeho stavba postavila. Myslím, že tady chybí morálka. Určitá etická úroveň. Kdyby tady byla, tak by se mnoho věcí vůbec nemohlo postavit.
Jak vlastně vidíte budoucnost naší architektury?
Jsem přesvědčená, že tu máme dobré mladé architekty. Jejich úroveň je srovnatelná s Evropskou unií. Navíc tady je pořád ještě ve vzduchu dobrá tradice. Nemám o architekturu strach. Je tady tolik krásných památek a skvělých budov, že tu musí vyrůst dobří mladí architekti. A oni tady vskutku jsou. Bohužel i po dvaceti letech pořád doznívají zbytky totality. Na vysokých postech je pořád spousta bývalých komunistů. Pokleslá politická kultura ovlivňuje veškeré dění včetně architektury. Ještě pořád je brzy na to, aby se něco zásadně změnilo. Ale já věřím v další generace. S nimi přijdou lepší časy i pro architekturu.
Životopis
Věra Machoninová se narodila 27.9. 1928 ve Strakonicích.
Spolu s manželem Vladimírem Machoninem navrhovali Dům kultury v Jihlavě, areál hotelu a festivalového kina Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva, budovu zastupitelského úřadu ČSSR v Berlíně a řadu dalších staveb. Jejím samostatným projektem je pak Dům bytové kultury v Praze.
Po revoluci v roce 1991 založila vlastní architektonickou kancelář Alfa a v roce 1996 vyhrála soutěž na přestavbu centrálního náměstí ve Štětí, v roce 1999 pak na podobu centra města Jablonec nad Nisou. V roce 2006 dostala Cenu za celoživotní dílo Obce architektů.
Má tři dcery, jedna z nich je architektkou, dvě jsou lékařky.