Kladrubáci jsou příjemní jezdečtí koně, kteří se využívají ve vozatajství, při klasické drezůře či v parkurových soutěžích, ale také jako policejní koně. Mají totiž výborný charakter, jsou vyrovnaní, nesmírně učenliví a pracovití.
Kladruby nad Labem se staly domovem ušlechtilých koní již v 16. století. V roce 1995 byl starokladrubský kůň uznán kulturní památkou. V roce 2002 byl uznán kladrubský hřebčín a kmenové stádo běloušů národní kulturní památkou. Chov starokladrubského koně byl přijat pod ochranu FAO, odborné organizace OSN, a plemeno starokladrubského koně bylo zařazeno na seznam UNESCO jako jediný živý tvor.
Hřebčín v Kladrubech nad Labem nabízí jezdecké veřejnosti i dalším zájemcům exkurze, projížďky na koni i v kočáře. Krásná krajina v okolí hřebčína k tomu vybízí. Jsou zde nádherné starobylé aleje. Například Františkova alej, spojující stáje v Kladrubech a Selmicích, je 3,5 km dlouhá. Pohled na výběhy plné krásných koní uklidňuje a zeleň kolem je pohlazením po duši. Některé stromy poskytují útočiště chráněným živočichům – broukům,
ptákům či netopýrům. Aby okolí hřebčína bylo tím, čím dnes je, byla nutná revitalizace. Musely se pokácet některé staré stromy a na jejich místech byly vysazeny stromky nové. Zásluhu na tom mají i sami návštěvníci. Některé ze stromů zasadil dědeček pro své vnuky, další syn pro svého tatínka, jeden tam roste jako poděkování koni.
Před tím, než kladrubské panství v roce 1491zakoupil Vilém z Pernštejna a nechal je velkolepě zvelebit, patřívalo klášteru premonstrátů z Litomyšle. Roku 1560 Jaroslav z Pernštejna prodal panství královské komoře a později je získal císař Maxmilián II., jenž sem nechal přivést první starošpanělské koně a uprostřed krásné krajiny založil hřebčinec. Aniž to mohl tušit, položil tím základy dodnes uznávaného chovu koní. Císař Rudolf II., sám velký milovník španělských koní, udělil roku 1579 hřebčínu v Kladrubech nad Labem statut císařského dvorního hřebčína.
Čtěte také: Pozor pes!
Protože tu panovník trávil poměrně dost času, byla zde jen o pár let později postavena budova zámku a spolu s přistaveným
kostelem tvořila jeden celek. V zámku bylo množství pokojů, určených častým hostům, nechyběly ani dvě kuchyně a rozsáhlé zázemí – komory a sklepy. Vedle zámku byly pak vystavěny správní a provozní budovy – dům správce hřebčína, jízdárna či nezbytná dílna mistra kováře.
V následujících obdobích se
zámek stejně jako mnoho jiných objektů nevyhnul přestavbám. Později však za velkého požáru vyhořel, byl poničen i kostel a stáje. Ze světa zmizely bohužel veškeré plemenářské záznamy. Zbylí koně byli odvezeni do Maďarska a vypadalo to, že se tato krásná zvířata do Kladrub už nevrátí. Císař Josef II. se však postaral o to, aby byl celý zámecký areál obnoven a koně se vrátili zpátky. V letech 1836 až 1844 byly vystavěny krásné nové empírové stáje. Jak se měnila staletí, měnily se styly a za císaře Františka Josefa I. přinesly pseudorenesanční přestavbu. Hřebčín se zámkem zůstal v majetku císařské rodiny až do konce habsburské monarchie roku 1918.
Od těch dob tu nepřetržitě chov koní pokračuje. Zkřížením starošpanělské a staroitalské krve vznikl mohutný kočárový kůň, který byl a dodnes je používán hlavně k různým ceremoniím a reprezentaci. Kladrubáci působili jako kočároví koně ve dvorních stájí na Hradčanech i ve Vídni, dnes jsou mimo jiné například ozdobou dánského královského dvora. Součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem je hřebčín ve Slatiňanech. Vznikl v roce 1898 jako zámecký hřebčín pro koně dostihové a pro koně na tehdy velice oblíbené parfosní hony. Dnes je v objektu Hipologické muzeum s celou řadou rozsáhlých sbírek a zajímavých exponátů. Patří mezi ně kupříkladu dres významného dostihového jezdce Rudolfa Poplera, který měl na sobě při svém tragickém pádu v Pardubicích, při němž zemřel.
V hřebčíně ve Slatiňanech se chová starokladrubský vraník - kůň, který byl vyšlechtěn pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Býval zapřahán do kočárů vysokých církevních hodnostářů a také sloužil k pohřebním účelům. Historie jeho chovu sahá až do roku 1579, avšak v roce 1931 byl jeho chov téměř zlikvidován. O to, že starokladrubské vraníky můžeme obdivovat i dnes, se zasloužil prof. Bílek z VŠZ v Praze, jenž v rámci projektu regenerace shromáždil poslední zbytky vraníků. Na tomto projektu, který započal v roce 1939 ve Slatiňanech, pokračoval po prof. Bílkovi Dr. Richter a v 70. letech regeneraci dokončil Doc. Dušek se svými spolupracovníky.
Kam dál?
Kryštof Dientzenhofer: Barokní „kouzelník“
Filosofický sál Strahovské knihovny dostane nový kabát
Společníci z terária
Co ohrožuje vašeho pejska v zimě?
S chlupáčem pod psací stůl
www.nhkladruby.cz
Jezdíte na koni nebo se o ně alespoň zajímáte? Pište do fóra nebo na facebook.