Nedávno oslavil osmdesátiny. Jeho bývalí žáci pro něho uspořádali gratulační koncert v komorním sále pražské konzervatoře v Pálffyho paláci. Sešla se více než stovka gratulantů. Profesora Františka Malotína nelze nemilovat.
Dvacet let učil na hudební škole v pražské Voršilské ulici, další čtyři desítky let na konzervatoři a jeho žáci dnes dosahují světových úspěchů. Dlouhá léta hrál jako první flétnista v orchestru Československého rozhlasu. Zorganizoval desítky flétnových kurzů a seminářů, napsal tři díly školy hry na příčnou flétnu, nafotil stovky nádherných fotografií. Kdyby na to měl povahu, mohl by s klidem říct, že už má všechno hotovo, a usednout s nohama na stole. Jenomže to by nesměl být on.
František Malotín má pořád spoustu aktivit. Například cvičí jógu. I ty nejobtížnější pozice zvládá s naprostou samozřejmostí a vloni získal druhou cenu v soutěži Ásana 09. Také se znovu vrátil ke své lásce z mládí – fotografování. Zatímco mu jeho žáci k narozeninám připravili koncert, on pro ně v témže sále a týž den připravil výstavu svých fotografií.
„Fotografie patří do mého života,“ říká.
„Původně jsem se rozhodoval, jestli mám dělat muziku nebo se vydat spíš směrem výtvarného umění. Ale dělat obojí naplno nešlo. Když jsem dostal dost zodpovědné místo v rozhlase, musela fotografie ustoupit. Ubírala mi hodně času i sil. Teď v důchodu jsem se k ní vrátil. Mohu se jí věnovat cele a také to dělám. Znovu jsem vstoupil do fotoklubu, do kterého jsem chodil před padesáti lety. Je to 1. český klub fotografů amatérů Nekázanka, nejstarší klub u nás, nedávno slavil sto dvacáté výročí.“
K fotografování se vrátil, když přestal učit na konzervatoři. Bylo mu pětasedmdesát a do focení se pustil se stejným elánem a zodpovědností jako do všeho, do čeho se kdy v životě pouštěl. Jen postupně vyměnil fotoaparát za digitální, jak si to žádá doba.
„A také jsem s věkem dospěl k barevné fotografii. Pro mé téma je ideální. Už od dětství jsem bral fotoaparát do ruky, protože jsem chtěl zachytit krásu motýlích křídel, nádheru přírody a ta je hlavně v barvě a tvarech. Výstavu jsem nazval Z ateliéru přírody a její podtitul byl Obdiv a chvála. Myslím, že jsem tím vyjádřil všechno. Nefotím třeba šídlo tak, abych zachytil všechny znaky, které určují jeho rod a jméno. Fotím to, co je na něm krásné. Tím se mé fotografie liší od snímků těch, kdo se ho snaží zobrazit očima biologů. Mně nejde o to, aby bylo poznat, o jaký jde druh. Jde mi o krásu. V tom je můj obdiv přírody nebo toho, kdo za ní stojí a kdo to tady udržuje pohromadě. A tomu také patří moje chvála.“
Své fotografie vystavoval František Malotín v řadě měst, ať už na začátku své fotografické kariéry nebo po téměř padesátileté odmlce. Byly to výstavy v Novém Bydžově, v Táboře, v Nymburce, ve Voticích, v Mělníce, Hradci Králové nebo v Praze.
Schopnost výtvarného vyjádření zúročil i ve vztahu k hudbě. Jinak se totiž nedá nazvat výroba fléten, k níž ho donutil nedostatek kvalitních nástrojů, který u nás kdysi panoval. Tak prozaický důvod pro to měl.
„Začínal jsem s hlavicemi,“ vzpomíná.
„To je to nejpodstatnější, co na flétně hraje. Jako učitel jsem potřeboval, aby mí žáci měli perfektní nástroje a nic jim nebránilo ve hře. Nebyl jsem nikde vyučený, na všechno jsem postupně musel přijít sám. Pomáhal mi v tom můj žák Stanislav Finda, který byl velice manuálně zručný, a radil mi, jak se zachází se stříbrem a s kovem vůbec. Od jiného žáka, který tehdy emigroval a dostal se do Ameriky, jsem zase čerpal jiné zkušenosti. Dostal jsem se k vynikajícím nástrojařům v Bostonu a u nich „vyzvídal“, co jsem potřeboval vědět.“ Dozvěděl se samozřejmě jenom to, co mu byli ochotni prozradit, ale i z toho se dalo hodně vyčíst. To byly první krůčky.
„Standa pak přesedlal na výrobu pikol a dnes vyrábí světoznámé mistrovské nástroje. Já jsem takové nadání neměl,“ dodává skromně profesor Malotín.
Na jeho hlavice hráli nejen jeho žáci, pro které je původně začal vyrábět, ale i profesionálové v České filharmonii nebo v rozhlase. A někteří profesoři na konzervatoři na ně hrají dodnes.
„Později jsem se je naučil vyrábět i ze dřeva. V tehdejší situaci se tím věci hodně pomohlo. Dneska už to není tak potřeba, protože vynikající flétny i hlavice jsou běžně k dostání.“
František Malotín k nám také přivedl flétnu francouzského modelu s pěti otevřenými otvory v klapkách, na kterou se u nás do té doby běžně nehrálo. Tyto nástroje tu samozřejmě nebyly k dostání. A tak mu nezbylo, než se pustit sám i do jejich výroby.
„Chtěl jsem s pomocí kraslické Amati vyrobit nástroj, na který by naši žáci mohli hrát. Nebylo to snadné, protože všechno, co je nové, se zpočátku těžko prosazuje. Ale já jsem si říkal, že když dokážu udělat hlavici, tak snad zvládnu i tuhle flétnu. A povedlo se mi to, sám jsem dokázal udělat celé tělo. Vymyslel jsem tvar klapek a udělal prototypy a mechaniku mi pak vždycky vyráběl mistr z Kraslic. Takhle jsem udělal několik prvních fléten, na které se hrálo a dokonce ještě dneska hraje. Ty žákovské byly z patfongu – bílé mosazi, ty další byly stříbrné a zlaté." Na zlatou flétnu dodnes hraje jeho žákyně a dnes světoznámá flétnistka Lenka Baarová.
„Každý je rád, když jeho práce může pokračovat. Tak jsem předal výrobu fléten jednomu svému žákovi. Nejlepší totiž je, když výrobce je také flétnista. Během tří víkendů, kdy jsem mu dával takové školení, jsem mu předal vybavení dílny i své vědomosti. Už udělal několik výborných hlavic, které uplatnil na konzervatoři v Plzni,“ říká.
Záběr Františka Malotína je ale ještě širší. Je totiž také členem Military Car Clubu Plzeň a se svým jeepem se pravidelně účastní tradiční jízdy Convoy of Remembrance 1945.