Parkinsonici jsou aktivní lidé, stát na ně myslí ale především slovy. Myslí si to herečka Gabriela Vránová. Podle ní si nezaslouží lítost, ale respekt. Totéž si myslí o starých lidech, není jí příjemná familiárnost – když je cizí lidé oslovují „dědo“, ač to není myšleno zle…
Herečka a spisovatelka Gabriela Vránová je tváří společnosti Parkinson. Nedávno s dalšími osobnostmi se v pražské Libuši účastnila slavnostního otevření denního stacionáře pro lidi trpící touto chorobou. Přednesla povídku Jakuba Demla Vlčí mák. „Bolí tě, že nevidíš?
´Pane, já nevím.´ Tedy jsi dosud nemilovala.
´Očima ne, pane…´ V tom jsme si podobní. Vidím sice lilie polní, něhu dalekých obzorů, bílá města, širý úsměv moře, radostné strnutí palem, let orlů na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše velmi se podobá vidění tvému a ve spaní jsme si docela podobní,“ četla Gabriela Vránová. Pokračovala dalším silným dialogem.
„…´A jaký by tedy byl rozdíl podstatný?´ Já doufám, věřím.
´Abyste více viděl?´ Abych mohl více milovati,“ zakončila za hrobového ticha. Následoval dlouhý potlesk.
Odmala v království poezie
Herečka parkinsonikům předala své DVD Království poezie. Tu má ráda odjakživa. „Žiji jí od dětství. Začínala jsem u školních básniček, u Josefa Václava Sládka, u Jana Nerudy. Poezii mi nikdy nikdo nezošklivil. Básničky a říkanky se mnou vždy byly a jsou všude,“ uvedla herečka pro Žijemenaplno.cz. Dnes se podle svých slov diví mnoha mladým lidem, že neumějí zpaměti ani Skákal pes přes oves. „Nerozumím tomu. Jsou ale zase jiní, kteří umí říkanky. Poezie ostatně nikdy nebyla davovou záležitostí, nikdy se nestály fronty na sbírku poezie. To jsem zažila jen jednou, když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu. Byla to senzace, pan Seifert si to zasloužil a mnoho lidí si jeho sbírky z lásky k poezii kupovalo,“ dodala.
Poezie podle jejích slov vycházela většinou vlastním nákladem, za pomoci přátel, třeba v počtu pěti set kusů. „Třeba Máchův Máj vyšel kdysi v takto malém nákladu a ještě byl tvrdě odsouzen, ani nebudu jmenovat, jakými našimi výsostnými poety. Až mnohem později byl citován a přednášen jako vrchol české poezie. To třeba na Slovensku byl krásně přijatý už tenkrát,“ řekla Gabriela Vránová.
Básničky neosloví každého
Podle jejího názoru není poezie pro každého. Za tím si pevně stojí. „Dřív jsem si myslela, že se poezie musí dostat do duší všech lidí, když jim ji hezky a správně interpretuji. Když ji říkám sama za sebe. Když ji předávám dál, nemám ráda slovo recituji. De facto si vybírám takovou poezii, která je mi blízká, jako bych ji napsala já sama. Jinak to nemá smysl – musím si za ní naprosto stát, lidé to poznají. Když předávám poezii dvěma stovkám lidí a z toho jich za mnou přijde deset, kteří řeknou, že jsem jim mluvila z duše, je to krásné a já mám obrovskou radost. Takovým citlivým a dobrým dušičkám poezii ráda předávám,“ uvedla pro Žijemenaplno.cz Gabriela Vránová.
Přečtěte si také: Rozhovor: Zdena Bronislawská Deylová
Na parkinsoniky se myslí hlavně slovy
Parkinsonici přijali hereččinu milovanou poezii vřele. Podle ní se na ně v Česku myslí především pusou. Zatímco v sousedním Německu vydávají na svou léčbu asi jen 9 % svých měsíčních příjmů, v Česku jsou nuceni vydávat na ni v průměru asi 40 %. „Nejde jen o starší lidi, Parkinson se bohužel běžně dotýká čtyřicátníků. Ve srovnání s chorobami, jako jsou Alzheimer nebo roztroušená skleróza, se o něm ví stále málo,“ uvedla pro náš server Gabriela Vránová. Ona se o chorobě dozvěděla před lety – v malostranském kostele svatého Vavřince se účastnila několika charitativních koncertů pro parkinsoniky a stala se jednou z jejich tváří. „Všichni jsou velmi aktivní lidé, kteří se starají o ty ještě postiženější,“ uvedla.
Přečtěte si také: Deset varovných signálů Alzheimerovy choroby
Román psaný rozechvělou rukou
V této souvislosti vzpomněla na rodinného přítele a herce ostravského Národního divadla Františka Šece. „Byl manželem mé nejbližší přítelkyně Zorinky Rozsypalové, která zemřela letos v lednu, František už před dvěma lety. Byl to nejen herec, ale také výborný překladatel a spisovatel,“ řekla Gabriela Vránová. Nedočkal se vydání svého románu Sezona, pojednávajícím o divadelním životě. Herečka ji doporučuje všem, koho zajímá divadlo. „Viděla jsem Františka, jak ji svými rozechvělými parkinsonovskými ručičkami dopisoval na stroji, jak se mu listy rozletěly a on je posbíral, i když už také málo viděl. Dokázal to, román dopsal a on vyšel,“ řekla Gabriela Vránová.
Když si na přítele Františka Šece, který zemřel ve věku 86 let, vzpomene a vidí kolem sebe své nové přátele z řad parkinsoniků, které získala tak, že se spolu s neurochirurgem Evženem Růžičkou stala tváří jejich společenství, naplňuje ji to optimismem. „Přeji všem parkinsonikům Františkovu sílu, Františkovo nadání a Františkovu lásku k životu,“ dodala.
Přečtěte si také: Zdravotní klauni aneb Když smích léčí
Dědou jen pro příbuzné…
Gabriela Vránová má podle svých slov od dětství velkou úctu ke stáří. Svému tatínkovi před lety věnovala dokonce jeden z fejetonů, týkající se vztahu ke starým lidem. Publikován byl v její knize Magnetický vítr. „Když jsem delší dobu ležela ve vinohradské nemocnici, což už je asi dvacet let, saniťáci přijeli pro starého pána. Řekli mu: ´Nastupujeme, dědo.´ On se na ně otočil a líbezně pronesl. ´My jsme příbuzní? Z otcovy nebo matčiny strany?´ Saniťák z toho byl paf. ´Proč?´ ptal se. Pán odvětil: ´Proto, že mi říkáte dědo.´ Moc se mi ta reakce starého pána líbila,“ uvedla Gabriela Vránová.
Přečtěte si také: Jak se žije se stařeckou demencí
Staří lidé nejsou starouškové
Nastoupili a vůz je odvezl na vyšetření. „Starý pán mi říkal, že mu na pokoji všichni říkají dědo a že mu to nevadí, že je tam nejstarší. Ale že teď se prostě ozval. Říkala jsem mu, že ani netuší, jak tomu rozumím. Ke stáří jsem měla vždy obrovskou úctu. Je mi nepříjemná ta familiárnost, se kterou je stáří často oslovováno a bráno. Mnozí to jistě nemyslí špatně, neuvědomují si to. Ani ten saniťák si to určitě neuvědomil a nemyslel to zle. Ale staří lidé nejsou starouškové a babičky. Všichni z nich měli svá zaměstnání, své profese, jsou to báječní lidé. Zaslouží si naši pozornost a respekt, nikoli lítost,“ uzavřela Vránová.
Web Gabriely Vránové: www.gabrielavranova.com
Společnost Parkinson: www.parkinson-net.cz
Kam dál?
Miloslava Bursíková: Dejte o sobě slyšet
Stojí za to cvičit, říká návštěvník kurzu procvičování paměti
Na guláši s princem Bajajou
Dana Linkeschová: Most, po kterém můžeš přejít
Chtějí žít jako my
Otakar Motejl: Stáří není nemoc ani zásluha
Jaký je váš názor na familiární oslovování seniorů? Vadí vám to, přestože se vás problém ještě netýká? Napište nám svůj názor do fóra nebo pod článek.